Jednoděložné rostliny jsou převážně vytrvalé byliny, řidčeji jednoleté, popř. dvouleté.

Jejich stonky druhotně netloustnou.

Cévní svazky stonku jsou roztroušené.

Přesto v rámci jednoděložných vyvinuly i dřeviny, keře až stromy, i když jsou hodně odlišné od stromů vyšších dvouděložných. Příkladem jsou např. palmy (Arecaceae), u nich a dalších podobných rostlin se vyskytuje tzv. atypické tloustnutí. Jednoděložné jsou převážně pozemní vzpřímené rostliny, ale někdy to mohou být i plazivé rostliny, občas i liány

Mezi epifyty patří četní zástupci čeledi bromeliovité (Bromeliaceae).

Většina jednoděložných jsou autotrofní zelené fotosyntetizující rostliny, ale jsou zde i zástupci nezelení, vyživující se heterotrofně, např. čeledi Thismiaceae, Corsiaceae, Triuridaceae, ale i některé vstavačovité (Orchidaceae), třeba hlístník hnízdák (Neottia nidus-avis).

U vytrvalých rostlin se často vytváří oddenek, někdy hlízy, pro jiné zástupce jsou typické cibule, např. čeleď liliovité (Liliaceae). Typickým znakem jednoděložných (ostatně dal jim název) je přítomnost jedné dělohy.

Rozdíly mezi jedno a dvouděložnými rostlinami

*Počet děloh. Jedná se o důležitý znak, který dal ostatně skupinám jméno. Jednoděložné mají jednu dělohu, dvouděložné dvě. Výjimkou jsou některé zvláštnosti, dělohy mohou chybět nebo může být u některých dvouděložných jedna zakrnělá. Zvláštností jsou některé nižší dvouděložné, jako např. Leknín, který má 1 dělohu se 2 laloky, která je většinou interpretována jako 2 srostlé dělohy, ale může se také jednat o přechodný typ mezi jednoděložnými a dvouděložnými.

*Struktura pylového zrna. Pylová zrna mají tzv. apertury, tedy tenká místa v exině (vnější obal pylového zrna), kterými klíčí pylová láčka. Pylová zrna vznikají po čtyřech.

Jednoděložné mají nejčastěji pylová zrna tzv. monosulkátní.

*Cévní svazky. U jednoděložných jsou cévní svazky roztroušeny, tzv. ataktostélé, u dvouděložných jsou zpravidla uspořádány do tvaru válce, na průřezu stonkem tvoří prstenec. Některé nižší dvouděložné mají ovšem uspořádání cévních svazků podobné jednoděložným

*Vývoj kořene. U dvouděložných primární kořen (radicula) pokračuje v růstu, u jednoděložných zaniká a je nahrazen kořeny adventivními, vyrůstajícími z uzlin stonku.

*Tloustnutí. Stonky mnohých dvouděložných druhotně tloustnou (sekundární tloustnutí), u jednoděložných nikoliv. Někdy se u nich objevuje atypické tloustnutí, např. u palem.

*Žilnatina listů. Jednoděložné mají většinou žilnatinu souběžnou až rovnoběžnou, kdežto dvouděložné zpeřenou či dlanitou propojenou sítí jemnějších žilek. Zde ovšem existuje mnoho výjimek, četné jednoděložné mají žilnatinou typičtější spíš pro dvouděložné

*Počet květních částí. Jednoděložné mají většinou počty květních částí v násobcích 3, zatímco dvouděložné v násobcích 4 nebo 5. Existuje ovšem více výjimek na obou stranách. Jednoděložné nemají okvětí rozlišeno na zelený kalich a barevnou korunu, i zde se však najdou četnější výjimky.

zdroj info- wikipedie